Východní stranu ostrova moc projetou nemáme. Je to tam vyprahlý jako hrdlo po propitý noci, pár míst tam ale k vidění je. Jako třeba Leprosárium. Ráno se snažim Máju namotivovat na dnešní výlet. Říkám ji, že jedeme do leprosária a nerozumně až moc barvitě vykresluju malomocný. Špatnej nápad. Mája do takovýho místa prej určitě nejede. Tak znovu. Co kdyby to byla zřícenina hradu, ve kterym dřív bydlely princezny?
Prozkoumávání neprobádaný oblasti odpíchnem u majáku v Aboně. Mája se lepí na špinavý okna vedlejší budovy a snaží se prohlídnout do hlubin opuštěnýho domu. Za rohem cosi griluje chlápek, co je buď squater nebo bejvalej surfař a já se snažim přemluvit Toma, aby mě vyfotil. Znechuceně mě fotí na zídce vedle flašky vypitýho vína se slovy, že ho to tu moc neinspiruje. Tak popojedem.
Auto necháváme u parkoviště, od kterýho se dá dostat taky na hezkou malou pláž s ambiciózním názvem Playa Grande a vyrážíme po zaprášený cestičce na urbex. (zkratka pro urban exploration, kdyby to snad někdo nevěděl stejně jako já).
Když se došouráme ke vstupní bráně, slunce začíná přidávat na síle a nanuk, jakožto hlavní motivace Mariančiný chůze, je v nedohlednu. Princezny ve zřícenině se taky moc nechytly, protože tady to rozhodně jako na hradě nevypadá. Je potřeba rychle vymyslet náhradní plán. A tak začíná příběh o tom, jak na tomhle nehostinnym místě řádil Zub času. Bytost, kterou nemůže smrtelník spatřit, protože na to žije moc krátce, a která se tu zakousla do každýho jednoho domu, kterej prozkoumáváme. Společně se sprejerama tady z toho Zub vytvořil poměrně velkolepou podívanou. A i když se o něm Máje bude možná až do dospělosti zdát, tak nám významně pomohl Sanatorio de Abona prochodit. Hlavní hřeb výletu je kostel, na kterym se Zub vyřádil nejvíc.
Začalo se tu stavět v roce 1943 a v roce 1945 byl objeven lék na lepru. Tohle leprosárium sice nikdy žádný malomocný nehostilo, ale jeho původní účel z něj dělá podivný a fascinující místo zároveň.
Máme hlad! Ještě, že jsem se dočetla o rybářský vesničce San Miguel de Tajao s dost působivou rybí gastronomickou scénou. Údajně to není příliš turistický místo, ale realita ukazuje, že v neděli ve dvě hodiny odpoledne berou Španělé i turisti všechny rybí restaurace útokem. Agua y Sal, která je jedna z našich nejoblíbenějších restaurací na ostrově, je beznadějně plná. Naštěstí je tu taky skvělá Mero Pancho Tajao. U pultu si ukážete na všechny mořský dobroty a degustační jízda začíná.
_________
Další tipy:
Druhou pobočku restaurace Agua y Sal najedte na západní straně ostrova v San Juan a rozhodně stojí za návštěvu.
Všechny zmíněný místa najdete taky na mý tenerifský mapě, kterou stačí sledovat a přidat si do vlastního seznamu v Google maps.
Kommentare